PROJEKT ADOPCE NA DÁLKU

V květnu 2007 naše rodinná firma adoptovala přes občanské sdružení pro-Contact guinejského chlapce Fayu Maurice Tolno.

Již delší dobu jsme zvažovali tuto efektivní možnost pomoci některému dítěti v jiném koutě naší planety vymanit se z bludného kruhu chudoby a negramotnosti. K tomuto rozhodnutí přispěly velkou měrou mé autentické zážitky z putování autostopem po Maroku, kdy jsem měla možnost poznat prostý a těžký život, tolik rozdílný od našeho. Tehdy jsem si uvědomila, že i ten nejchudší člověk v naší republice je vlastně boháčem. Protože jsme vděčně a ochotně přijímali marockou vstřícnost a pohostinnost, narůstal ve mně zároveň pocit nesplaceného dluhu. Po dlouhých letech tedy Africe vracíme ;-) Vybrali jsme chlapce ze západoafrické Guineji, země, která má jednu z nejnižších gramotností na světě. V Guineji umí číst a psát pouhých 36 % lidí starších 15-ti let. Z této skutečnosti plyne obrovská chudoba této země.

Mauricova rodina přišla do hlavního města Conakry s vírou, že otec zde získá práci a rodina lepší ekonomické zázemí. Nicméně k tomu bohužel nedošlo, otec neznal žádné řemeslo a práci v hlavním městě se mu nepodařilo najít. Rodina tak žije v tísnivých podmínkách a přežívá jen díky pomoci lidí dobré vůle. Když byla maminka Maurice těhotná, neměla rodina dokonce ani prostředky na převoz rodičky do nemocnice. Žena tak rodila u sousedů, nicméně nikdo netušil, že čeká dvojčata. Když se narodilo první miminko, sousedka - porodní bába hned přestřihla pupeční šňůru, zatímco v břiše matky zůstalo druhé miminko, které se již nemohlo narodit. Maminka i nenarozené dítko zemřeli ještě té noci. Druhé miminko nemělo dlouhý život, zemřelo krátce poté. Faya Maurice Tolno se narodil v roce 1999, má 1 sestru a 1 nevlastního bratra.

Na závěr ještě moje oblíbená pohádka O hvězdicích. (Příběh volně přepsaný podle vyprávění J. D. Bauma; vydala Nadace Klíček k výstavě "VITA HUMANA 1996".)

Pohádka o hvězdicích

Jeden starý muž se kdysi vydal na večerní procházku po mořském břehu.
Slunce už zapadalo a teplý vzduch voněl odcházejícím létem.
Byl odliv. Moře ustoupilo z pobřežních mělčin a odhalilo místa, která ještě před pár okamžiky byla jeho dnem.
Až kamsi za obzor se podél břehu táhl široký pruh mokrého písku, zbrázděný stružkami odplývající slané vody. Čilé ryby odplavaly, ale na suchu uvázlo bezpočet velikých hvězdic; pláž jimi byla poseta kam až jen oko dohlédlo.
Vtom si stařec všiml chlapce, který kráčel po břehu a sbíraje hvězdice z písku, vracel je zpátky do moře.
"Proč to děláš?" zeptal se ho.
"Příliv bude až ráno," odvětil chlapec. "Hvězdice by uschly."
"Jen se podívej, kolik jich tu je," mávl starý muž rukou směrem k obzoru. "Ani kdybys sbíral celou noc, nezachráníš je. Myslíš, že to, co děláš, má nějakou cenu?"
Chlapec zamyšleně pohlédl na hvězdici, kterou právě držel v ruce.
"Myslím, že zrovna pro tuhle ano," řekl potom.

(Irena Tomcová)