PŘÍBĚH TŘEZALKY

Velice rozsáhlý by byl seznam moderních léků inspirovaných účinnými látkami z přírody. Výzkumné týmy farmaceutických koncernů hledají perspektivní substance v mikroorganismech, rostlinných i živočišných tkáních i v lidském organismu samotném. Často jde o zdroje velmi neobvyklé, až exotické. Už proto příliš nepřekvapí, když se dočteme, že se v centru zájmu ocitají jedovaté "šípové" žabky, mořští mlži, nebo rostliny používané v lidovém léčitelství vzdálených oblastí. Víme však také, že řada moderních léků má svůj surovinový nebo ?inspirační? původ v běžných rostlinách důvěrně známých z volné přírody nebo zahrádek. A není to jen kapitola z farmaceutické historie

Předmětem překvapivých objevů se v poslední době stala třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), jedna ze základních, po staletí používaných rostlin lidové medicíny. Čtenářům jistě není potřebné tuto rostlinu a její široké využití představovat. Uvedu jenom základní údaje jako východisko pro hlavní část tohoto článku.

Jsou dvě dominující vlastnosti přípravků z třezalky : účinek na nervová onemocnění a protimikrobiální a hojivý účinek při vnitřním i zevním použití.

Preparáty z třezalky mají nepopiratelný zklidňující a hlavně antidepresivní účinek (působí proti chorobnému smutku a beznaději). Protože deprese je stále častější onemocnění (asi také proto, že na tuto diagnózu lékaři nyní více myslí), má každý nový účinný prostředek velký význam. "Chemická" antidepresiva se dnes dělí do dvou základních skupin a několika generací. Starší léky jsou účinné, ale mají nepříjemné a někdy i nebezpečné nežádoucí účinky. Ty novější jsou pří srovnatelné účinnosti bezpečnější, ale podstatně dražší. I když prvotřídní standardizované přípravky z třeza1ky také nejsou zrovna levné, jeví se velmi perspektivní. Klinické zkoušky prokázaly jejich účinnost a tak v nových publikacích o léčbě nervových onemocnění mají tyto preparáty své místo. Pro vyznavače "přírodní léčby" je to fascinující pohled, vidět bylinný přípravek ve společnosti slavných léků, jako je třeba fluoxetin - Prozac. Však také internetové stránky některých výrobců bylinných preparátů třezalkové kapsle jako "rostlinný Prozac" inzerují.

V léčbě infekčních onemocnění existují četné problémy. Na jedné straně jsou uváděna do praxe nová, velmi účinná antibiotika a chemoterapeutika, na druhé straně roste výskyt odolných (rezistentních) bakterií a jiných mikroorganismů. Rezistence je často mnohočetná (multirezistence) a její nositelé ji mohou předávat i jiným bakteriím stejného a někdy dokonce i jiného druhu. Je proto vítána každá substance, třeba i méně účinná, s jiným mechanismem účinku a tedy i předpokladem potlačit i tyto multirezistentní mikroby. Není divu, že i v tomto směru se ke třezalce upřela značná pozornost. Zjistilo se záhy, že tato rostlina skutečně obsahuje látky schopné působit na některé problémové bakterie, např. i na obávaného původce žaludečních vředů Helicobacter pylori, což bylo příjato někdy až s nekritickým nadšením. Na internetu můžeme najít i stránky s jásavým titulkem "Sbohem, multirezistentní bakterie" apod. Značné naděje vyvolalo i zjištění možnosti účinku na viry (včetně HIV) a dokonce i na některé nádory. Za hlavní účinnou látku odpovědnou za všechny tyto efekty byl považován zejména hypericin a jeho deriváty.

Zde si dovolím malou odbočku. Oblíbeným léčivým prostředkem byl a dosud je třezalkový olej. Připravuje se tak, že se nať s květy třezalky naloží do olivového, lněného nebo slunečnicového oleje a po 14 dnů vystaví na slunce. Po přefiltrování se získá červený olej s hojivými účinky. Musím sebekriticky přiznat, že jsem se při různých příležitostech o tomto způsobu přípravy vyjadřoval pochybovačně. Domníval jsem se, že na světle jsou citlivé účinné látky zničeny. Výzkum však naopak ukázal, že světlem aktivovaný hypericin je podstatně účinnější. Nezbývá než žasnout nad intuicí a zkušeností našich předků.

Nedávno byla v třezalce objevena nová, chemicky zcela odlišná látka - hyperforin. Má rovněž silnou antimikrobiální aktivitu a navíc se mu přisuzuje rozhodující podíl na antidepresivním působení. Zde je ale záhada. Hyperforin je látka velmi nestálá. Po izolaci, která není snadná, vyžaduje uchovávání ve zmrazeném stavu a v dusíkové atmosféře. Vnucuje se otázka, jak je tedy možné, že dřívější výrobky standardizované jen podle hypericinu (nebo vůbec nestandardizované) tak dobře účinkovaly? Nabízejí se dvě odpovědi. Buď není hyperforin pro dostatečný účinek zase tak nepostradatelný, jak se nyní soudí, nebo jej ostatní látky obsažené v třezalkové droze, například bioflavonoidy a další antioxidanty, před rozkladem chrání. Na tu druhou možnost jsme marně spoléhali, když jsme se ve firmě, kde pracuji, na objednávku zahraničního klienta pokusili vyrobit komplexní sušený extrakt z třezalky. Domnívali jsme se, že po šetrné extrakci a rychlém usušení část hyperforinu přece jen zůstane zachována. Výsledek byl však ten, že extrakt sice obsahoval dostatek hypericinu, ale hyperforin prakticky žádný.

Vraťme se ale k léčebnému využití. Nabízelo by se jako alternativa klasických léků (pochopitelně s ohledem na charakter a vážnost onemocnění), nebo jako součást komplexní léčby, kde se chceme spolehnout i na dobrou snášenlivost třezalkových přípravků.

Perspektivní se zdálo např. podávání třezalkových preparátů nemocným AIDS s předpokladem, že protivirovým působením bude posílena účinnost základní léčby onemocnění, antidepresivním efektem se zlepší nálada nemocných a k zahození nebude ani fakt, že antibakteriální účinek může částečně ulevit přetíženému imunitnímu systému v boji s přidruženými infekcemi alespoň v oblasti zažívacího traktu.

Nemocní po transplantaci orgánů mohou trpět depresí a poruchami imunity v důsledku preventivní imunosupresivní léčby, která má zabránit odmítnutí transplantovaného orgánu. Proč i tady místo dalšího "chemického" léku nesáhnout po preparátu z třeza1ky, mnohostranně účinném, "přírodním a bezpečném"?! Ale ouha, příroda uchysta1a další překvapení, tentokrát nepříjemné.

Ukázalo se, že přípravky z třezalky mohou ovlivnit působení řady léků, konkrétně například indinaviru (proti AIDS) a cyc1osporinu (imunosupresivní látka užívaná po transplantacích) a vážně tak ohrozit nemocného. K podobným situacím dochází ve farmakologii dosti často. Někdy lze charakter lékových interakcí předvídat a kontrolovat, někdy dojde k neštěstí. (Nedávno byl stažen z trhu nový, velmi nadějný lék proti vysokému tlaku (mibefranil) právě proto, že nebezpečně ovlivňoval účinnost celé řady jiných léků.)

Úřady pro kontrolu léčiv ve světě i u nás vydaly upozornění na možné komplikace při používání přípravků z třezalky u nemocných užívajících uvedené léky, sledují další vývoj situace a je možné, že nějakým způsobem zasáhnou.

Výzkum látek z třezalky pokračuje. Bude nutné detailněji objasnit podíl jednotlivých složek na celkovém účinku, vypracovat optimální metody zpracování suroviny (aktivace hypericinu, ochrana hyperforinu), zhodnotit možné nežádoucí účinky a lékové interakce a stanovit pravidla pro užívání. Určitě nejsou vyloučena další překvapení.

Příběh třezalky ukázal, jak velký je léčivý potenciál běžných přírodních zdrojů, upozornil však také na možná úskalí. Účinkuje-li něco jako lék, je nutné s tím také jako s lékem nakládat. Názor, že "přírodní" léky nemohou uškodit, je naivní.

Ať již ale snaha o přípravu oficiálních třezalkových léků dopadne jakkoli, postavení této běžné, ale přesto výjimečné rostliny v lidovém léčitelství to sotva zpochybní.

Ing.Jaroslav Mühlhandl, CSc.
spolumajitel a vedoucí vývoje firmy Barekol
článek byl otištěn v časopise Regenerace