DOMÁCÍ PŘÍPRAVKY Z LÉČIVÝCH BYLIN

 

Cílem tohoto článku je poskytnout základní informace těm, kteří si z nasbíraných nebo vypěstovaných bylin chtějí vyrobit něco pro zdraví. Je třeba hned na rovinu říci, že v konečném součtu se tím nic neušetří, nakoupený přípravek často vyjde levněji. Na druhé straně nám domácí příprava přinese uspokojení nad vlastní prací, zajímavé poznatky a ne zcela zanedbatelné přesvědčení, že víme, jak a z čeho je to vyrobeno.

Nebudu se zde zabývat technikou pěstování, sběru a sušení léčivých bylin. Ve zkrácené formě je to v každém atlase a mnohé si také pamatujeme ze školních let. Rovněž pominu složitější "lékárnické" postupy. U toho, kdo je chce použít, se dá předpokládat, že má odpovídající teoretické i materiální vybavení.Soustředím se na to, co s trochou úsilí lze vyrobit v běžné domácnosti s tím, že ještě vynechám přípravu salátů, sirupů, zavařenin, vín, octů a podobných produktů o níž kuchařky, popř. zahrádkáři vědí určitě víc než já. Budeme se pohybovat spíše v oblasti čajů, tinktur, mastiček apod.

Nejprve k přípravkům užívaným vnitřně. Nebude na škodu připomenout si základní pojmy. Odvarvzniká 5-30 minutovým vařením bylinné drogy ve vodě. Je vhodný tam, kde materiál je tužší a předpokládané účinné látky se pomalu a obtížně rozpouštějí, jsou však teplotně stabilní. Týká se to například tříslovin, kyseliny křemičité a dalších látek z takových surovin, jako je dubová kůra, nať přesličky atd. Někdy je užitečné, že se při tomto postupu rozloží labilnější nežádoucí látky.

Nálev je šetrnější formou přípravy, kdy drogu přelijeme vařící vodou a necháme cca 15 - 30 min. v přikryté nádobě stát. Někdy je vhodné drogu předem navlhčit studenou vodou, čímž do určité míry zabráníme "tepelnému šoku". Tento způsob je vhodný pro suroviny s obsahem těkavých (např. silice) nebo citlivějších látek. Většina čajů je připravována právě formou nálevu.

Macerát je nejšetrnější formou výluhu. Jemně nařezaná droga se po různě dlouhou dobu zalije daným množstvím studené vody. Je to nutné u vysoce citlivých látek, jako např. viscotoxinů z jmelí (někdy se připouští i nálev s předvlhčením), nebo také k získávání látek slizové povahy např. z kořene proskurníku, květů topolovky, lněných semínek. Zamyslíme-li se nad tím, vidíme, jak problematické až nesmyslné mohou být čajové směsi obsahující velký počet bylinných složek různé povahy. Jak jedny látky v dostatečném množství vyluhovat a druhé zároveň nerozložit a neodpařit? Navíc může docházet i k chemickým reakcím (např. třísloviny srážejí alkaloidy a bílkoviny). O vzájemném rušení účinku v organismu jsem se zmínil minule. Vidíme, že je nutné čerpat z ověřené tradice, nebo znát fyzikální a chemickou povahu látek, na něž v té které bylině spoléháme.

Lipofilní, v tucích rozpustné látky, lze extrahovat v olejích. Typickým příkladem může být olej z třezalky, o kterém jsem se zmiňoval v samostatném článku o této podivuhodné rostlině. Je to také příklad toho, kdy v jedné rostlině je celá řada využitelných účinných látek a výběr možností zpracování je velmi pestrý. Jde o to nalézt tu nejvhodnější formu pro ten který účel použití.

Mnoho účinných látek je dobře nebo alespoň částečně rozpustných v lihu. Obecně lze říci, že nejvyšší rozpouštěcí schopnost má 70% líh, tato koncentrace také nejlépe ničí mikroby. Takový extrakt je pochopitelně vhodné před použitím přiměřeně zředit. Slabší než 20% lihové roztoky nezaručují odolnost proti pomnožení mikroorganismů. Ostatně desinfekční schopnost lihu není tak silná, jak se spousta lidí domnívá (a "vnitřně" to nefunguje vůbec).

Lihové tinktury se podomácku připravují prostým naložením řezané drogy do kořalky nebo jiného alkoholového roztoku. Ve většině případů je poměr drogy a rozpouštědla volí 1 : 5. U silně účinných drog, s kterými není radno si zahrávat, 1 : 10. Výhodou tinktur je snadné použití a skladování a často i vyšší účinnost. Užívají se nakapány na lžičku (popř. s cukrem) nebo do nápoje. Pozor však na předávkování. Některé látky, např. třísloviny se dobře rozpouštějí ve vícefunkčních alkoholech, jako jsou glycerol (glycerin) nebo propylen glykol. Takové extrakty jsou vhodné jen k vnějšímu použití. Existuje řada speciálních extrakčních činidel a metod, pro účel tohoto článku jsou však bezpředmětné.

Poněkud opomíjeným způsobem užívání léčivých rostlin je jemně semletý prášek. Výhodou je plné spektrum účinných látek, i když vstřebatelnost mnohých z nich může být omezená. U zažívacích problémů může mít určitý význam i velký specifický povrch jemného prášku, podobně jako je tomu u živočišného uhlí. Mletí a následné prožívání může být náročné a nepříjemné (dráždění dýchacích cest). Prášek se nesmí při mletí přehřát. Je citlivý na vlhkost a vzdušný kyslík.

Dostáváme se k přípravkům určeným k vnějšímu použití, ať již z důvodů zdravotních, nebo kosmetických. Nejjednodušším způsobem je použití listů nebo jiných částí rostlin jako různých obkladů, zábalů a masek. Nebudu se o něm obsáhleji rozepisovat, omezím se pouze na zdůraznění hygieny a na varování před příliš agresivními metodami (kašovité obklady z kořenů sasanky, listů bolševníku apod.), které by mohli vést k zánětlivé, resp. alergické reakci.

Zde si dovolím malou odbočku. Velmi často platí, že k alergické reakci na určitou látku dojde podstatně snáze při jejím použitím na kůži, než když ji prostě vypijeme nebo sníme. Je to zvláštní, ale je to tak. Platí to například pro propolis, kde nežádoucí účinky nastávají u přípravků s místním použitím podstatně častěji, něž u těch, které se užívají vnitřně. O něčem podobném se ostatně kdysi přesvědčili i farmakologové, když se pokoušeli vyrobit lokální přípravky s obsahem antihistaminik - léků proti alergiím. S překvapením zjistili, že snadno působí jako kontaktní alergeny. Všimněme si také, že antihistaminových přípravků k aplikaci na kůži je velmi málo. Výjimkou je osvědčený dimetinden (Fenistil Gel). Obecně platí, že důležité léčivé látky (jako např. antibiotika), by se na kůži měly používat s velkou rozvahou. Snadno vzniklá alergie by mohla být na překážku životně důležitému vnitřnímu použití těchto látek u daného člověka v budoucnosti. Ve farmakologii je proto trendem používat na kůži jen speciální, vnitřně nepoužívané substance.

Ale zpět k přípravkům. Nenáročné, ale vděčné jsou bylinkové lázně připravené přilitím vhodného vodního výluhu nebo přiměřeného množství lihového, či jiného výtažku do koupele. Chceme-li byliny použít přímo, vyplatí se vyrobit plátěný pytlík, do kterého byliny vložíme a poté jej ponoříme do napuštěné lázně. Jako velmi vhodná tkanina pro tento účel se osvědčil Uhelon, což je materiál pro mlynárenská síta. Je velmi odolný a ten nejjemnější druh spíše než síto připomíná hedvábí. Do koupelové vody se tak dostanou opravdu jen rozpuštěné látky a ne prachové nečistoty. (S výhodou jej lze použít i k filtraci, která je pak rychlejší než za použití filtračního papíru a dokonalejší než u běžných sítek.) Dobře však poslouží jakákoliv jemná a pevná látka.

Jednoduché a velmi prospěšné mohou být i pleťové vody zhotovené jako odvar, nálev či macerát (viz výše) z bylin nebo jako bylinný extrakt (tinktura) přidaný do vody. Výhodné je přidat 3 - 5% kosmetického glycerinu jako hydratační složku. Zředěním lihové tinktury lze připravit i ústní vodu. Jako výchozí materiál jsou vhodné byliny s protizánětlivým, adstringentním (stahujícím) a desodoračním účinkem, jako je řepík, šalvěj a další.

lihovým "mazáním" uvedu jen upozornění na možnost podráždění a vysušení pokožky při příliš velké koncentraci lihu. I zde částečně může pomoci zhruba 5% přídavek kosmetického glycerinu. Také je třeba pamatovat na to, že při použití na velkou plochu těla mohou mít vstřebané látky i celkové účinky. To ostatně platí pro všechny lokální přípravky. Jako kuriozitu uvedu příklad pozorovaný na vlastní kůži. Kdysi jsem si vyrobil emulzi s obsahem protizánětlivé látky. Touto emulzí mi manželka natírala bolavá záda. Aby nedošlo k většímu podráždění pokožky, přidal jsem do receptury poměrně značné množství panthenolu, který má zklidňující a hojivé účinky. Po určitém čase jsem zjistil překvapivý vedlejší efekt - dosti podstatně mi zesílily vlasy a chloupky na těle. Přičítám to právě panthenolu, který se z plochy zad vstřebával. Musím ale ihned zdůraznit, že to není geniální objev léku na růst vlasů. Účinkovalo to asi jen proto, že mi panthenol (jinak také provitamin B-5) z nějakého důvodu v organismu chyběl. Jsou ale látky, které by při velkém vstřebáni naopak mohly způsobit problémy.

K pevným (přesněji řečeno plasticky deformovatelným) lokálním přípravkům patří masti, krémy, gely a pasty. Pod pojmem mast si zpravidla představíme nějakou tukovou látku (nejčastěji sádlo) jako nosič účinné složky. Výroba mastiček je v různých léčitelských příručkách popisována tak, že se do roztaveného sádla nasype bylinná droga. Po zchladnutí následuje další roztavení, filtrace a plnění do vhodných obalů. Sádlo není špatný materiál, složením se podobá přirozeným tukovým složkám lidské pleti. Je však třeba dbát na to, aby nedošlo k přepálení a žluknutí při kterém vznikají nepříjemné a nebezpečné látky. Zvýšenou pozornost musíme věnovat i hygieně, aby nedošlo k mikrobiální kontaminaci. Skladujeme v temnu a chladnu, raději ne moc dlouho. Tato metoda není příliš vhodná tam, kde účinné látky nejsou rozpustné v tucích. Někdy si lze pomoci tak, že místo bylinné drogy přidáme malé množství lihové tinktury, do které jsou účinné látky vyextrahovány. Je třeba zdůraznit, že mast je léková, nikoli kosmetická forma. Z kosmetického hlediska není příliš výhodná, protože nerespektuje skutečnost, že pleť sice je mastná, ale obsahuje cca 75% vody. Aplikací samotného tuku v masti se příliš přemašťuje, což většinou není žádoucí.

Uvedenou nevýhodu odstraňují krémy. Vznikají smísením vodní a olejové složky, kdy jedna ve druhé je rozptýlena v podobě mikroskopických kapének. Takovému systému říkáme emulze. Hustší emulze označujeme jako krémy, řidší jako mléka. Aby se obě složky od sebe neoddělily, musejí být použity speciální přísady jako emulgátory a pomocné stabilizační látky. Teorie a praxe emulzí je obrovská věda, přesahující rámec tohoto článku. Výhodou emulzí oproti mastem je jejich lehkost, lepší roztíratelnost a to, že mohou obsahovat látky rozpuštěné v olejích i ve vodě. Když je vnější fázi olej a vnitřní voda (typ v/o), připomíná emulze lehkou mast. Je-li tomu naopak (typ o/v), vzniká lehký, chladivý, velmi dobře roztíratelný přípravek ne příliš mastného charakteru (záleží pochopitelně také na množství a druhu použitých olejů). Oba typy mají své výhody, nevýhody a svá speciální určení.

Některé kosmetické publikace obsahují návody na přípravu jednoduchých krémů. Rád bych se zmínil o publikaci, kterou jsem si v roce 1991 jen náhodou koupil v prodejně tabáku a časopisů. Jmenuje se "Malý průvodce přírodní kosmetikou" a jejím autorem je ing. Jan Toth. Knížečka je zároveň výkladovým slovníčkem, herbářem a překvapivě bohatým kosmetickým receptářem. Je až neuvěřitelné, co se autorovi podařilo dostat do formátu velikostí kapesního zápisníku. Je to materiál pro "kosmetické domácí kutily" a nezapře spíše "mužský" přístup. Poněkud "ženštějším" stylem je pojata podobná publikace I. Bracklerové "Přírodní kosmetika", která vyšla ve stejném roce. Existují i další, podobné publikace. Chceme-li si sami připravit krém, asi nejjednodušší cestou je koupit si v lékárně nějaký krémový základ, např. Neoaquasorb, Ambiderman (oba typu o/v) nebo Synderman (typu v/o) a pod., který se používá k výrobě specialit předepisovaných kožními lékaři. Základy pojmou určité množství oleje a vody, pochopitelně i s případnými rozpuštěnými látkami. Není větší problém (s přihlédnutím k návodu) zabudovat do nich bylinný výtažek, olej atd. Výsledek bývá dobrý a dosti bezpečný, pokud to s výběrem a množstvím obsahových látek nepřeženeme. Podstatné je i to, že tyto základy obsahují i nezbytné konzervační látky.

K tavení základů je vhodné použít vodní lázeň tedy postup, kdy nádoba s materiálem je zahřívána v druhé nádobě naplněné vodou. Nemáme-li nádoby z varného skla, poslouží keramické, nerezové, nebo alespoň smaltované.

Rosolovité přípravky, gely, nebývají složité, ale není příliš snadné je podomácku vyrobit. Pastyjsou masťovité přípravky obsahující částečky pevných látek, třeba anorganických pigmentů nebo mletých rostlinných drog. Ani ty nejsou pro domácí výrobu příliš běžné.

Příprava "domácích" léčivých a kosmetických přípravků z rostlin a dalších přírodních materiálů, pokud se vezme za správný konec, může kromě přímého užitku být i zdrojem poznání a smysluplnou formou aktivního využití volného času. Může tak přispívat ke zdravému životního stylu.

Ing.Jaroslav Mühlhandl, CSc.
spolumajitel a vedoucí vývoje firmy Barekol
článek byl otištěn v časopise Regenerace

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.